30.12.16

Ludmila Holubová 30.12.2016

Chci Vám napsat pár slov k tomu koncertu, abyste měli zpětnou vazbu od diváka. Je to velmi působivé a dramatické představení. Velmi mne zaujala jedna část, ve které mi moje představivost umožnila rozpoznat rozpínající se motýlí křídla ukřižovaného Ježíše, která se rozpínají do široširého světa a svým světlem prozařují vesmír… v té druhé pasáži byl pro mne velmi působivý okamžik “střetnutí” a “prolínání” Nebe a Země – tak jsem to cítila a uvědomovala si svou nepatrnost a výsostnou velikost Nebes…

Ta další pasáž byla pro mne takovým vesmírným tancem – krásné pro mne bylo, že jsem si při ní několikrát uvědomila své vlastní srdce jako překrásný jemně vybroušený diamant… a v jednom momentu kdy se na oltáři objevila kulatá mnohočetná světla to ve mne vyvolalo pocit Boží milosti a uzdravování všech duší… závěr s koledou a s pozorností k vertikálnímu propojení umocnil dojem nesmrtelnosti duší a věčného života v Jednotě.

Pan Frank je skvělý virtuos – nicméně jeho projev je pro mne někdy až moc dramatický (jako by hrál více sám pro sebe než pro posluchače), chvílemi to bylo pro mne až “předimenzované” co se týče forte… ale to je věc vkusu. On to má dynamicky propracované, ale já bych to uvítala ještě malinko jemnější 🙂 Jinak je to skvělý muzikant – klobouk dolů. No a paní zpěvačka má krásný soprán – ten živý zpěv tomu dává šťávu.

Takže celkově musím Vaši práci velmi ocenit – vím, že to není jen tak – takový projekt dát do pohybu. Tak ať se Vám daří a přeji hodně spokojených diváků a posluchačů.

Musica Imagina útočí na vaše smysly

Musica Imagina útočí na vaše smysly
22.února 2016, Radek Slovák
Do potemnělého kostela Československé husitské církve v ulici Farského, Praha 7 jsem se vplížil jako kajícník. Bylo těsně po oficiálním začátku představení inzerovaného jako audiovizuální trialog (?) a já byl uveden do zmlklého sálu, obdařen polštářkem na sezení a s tušením čehosi převratného.

Je opravdu náročné připodobnit tuto performance k něčemu známému. Je to něco mezi klavírním improvizováním a strhujícím zpěvem vnímané sluchem na straně jedné a rozpohybovanými obrazy s gejzíry barev a tvarů tančících v několika rovinách vnímané zrakem na straně druhé.

Toto spojení je navíc pokaždé unikátní, vzniká živě a často spontánně. Jeho protagonisté; sopranistka Renata Jandová, pianista Jan Frank a výtvarník P.L. Kopecký, jsou mistři ve svém oboru, což dokládá i jejich harmonický soulad útočící na smysly diváků. Nový umělecký útvar v sobě zrcadlí obraz němého filmu, kdy černobílé pohyblivé obrázky byly doprovázené hrou na piano. Zde je tomu naopak, film se živě přizpůsobuje hudbě.

Zazněly tři jména protagonistů, ale na výsledném dojmu se podílí ještě čtvrtý, samotný kostel. Projekčním plátnem budiž prosvětlená klenba s oltářem a sochou ukřižovaného Ježíše. V sérii abstraktních výjevů probouzejících naší fantazii uprostřed probleskuje nasvícený kříž. Není divu, že si mysl v obrazech nachází poletující anděly, sníh, krev i bránu vzkříšení. No nepřekvapí mně, když vám ostatní budou tvrdit něco jinéhoJ. Ono sjednotit všechny ty abstrakce do konkrétního příběhu zde není cílem.

A komu se z těch vizuálních vjemů zatočí hlava, může přivřít oči a nechat na sebe působit dunivý hlas varhan se strhující hudbou autora a protagonisty v jedné osobě nebo úchvatný a pronikavý hlas zpěvačky vyplňující prostory kostela svou čistotou.

 

Dovolím si na závěr jednu spekulaci. Společnost, která z části žije své virtuální světy a z části se obává všeho nového a cizího, stěží může zaplnit lavice pro diváky této inscenace. Ale i přesto, že hlediště bylo poloprázdné, aktéři do toho šli s nadšením a odměnou jim byl skromný, ale vřelý potlesk. Na takové vystoupení stojí za to přijít vícekrát, neb každá improvizace je ze své podstaty i originál.

 

  • "Největší radostí člověka je objevovat tvůrčí potenciál vlastní duše."  Friedrich Nietzsche